Vojta Novotný - TB Baits
Lidé se věnují koníčkům z různých důvodů – nemají co dělat s penězi, potřebují zabýt volný čas, jejich kamarád to dělá taky nebo hledají nový smysl života. Přesně to byl můj případ. Kariéra vrcholového sportovce se v okamžiku rozplynula, po vyšetření v tunelu magnetické rezonance a já se rozhodl pro kaprařinu – zjednodušeně napsáno.
Dnes už vím, že lov kaprů mi zachránil život. V osmnácti letech jsem musel nedobrovolně ukončit atletickou kariéru a následný volný čas jsem se rozhodl věnovat holkám a jimým radostem. Do té doby jsem kvůli dvoufázovým tréninkům neměl na ženy čas. Rybařil jsem jen občas na plavanou, ale to už od mala, na trofejní kapry jsem v té době vůbec nemyslel.
Návraty z alkoholových dýchánků byly stále krušnější a nejčernější myšlenky pořád častější. Bylo to hodně těžké období. Až jednou jsem viděl na internetu fotku obrovského kapra v náručí Tomáše Blažka. Neměl jsem tušení, co je to za člověka, ale ten kapr mě doslova uchvátil.
K osmnáctinám jsem nechtěl nic jiného než dva kaprové pruty a lehátko. Dle mého názoru to byla nezbytná výbava k tomu, abych se mohl vypravit na první výlet za trofejními kapry. Začal jsem navštěvovat malý svazový rybník kousek od domova, kde jsem plavačkový prut a žížalu vyměnil za boilies a úspěšně lovil kapry okolo 70 centimetrů, což byly ryby z říše snů – pro zdejší starousedlíky. Já mířil výš.
Na břehu moře
S mým kamarádem, který byl ještě o rok mladší, ale věděl o lovu kaprů o malinko víc než já, jsme naplánovali týdenní výpravu na největší svazovou vodu, kterou jsme v okolí našli. Hledali jsme jen podle mapy a vůbec nás nenapadlo se tam zajet podívat – bylo to asi třicet kilometrů od domova. Vzpomínám si, jak nás babička vysazovala na břehu pískovny a pořád hudrovala: „Vždyť je to jak moře. A jak to asi bude hluboký…“
Měla strach, ale vůbec se jí nedivím, protože pohled na mladistvá vnoučata odplouvající na červené kanoi do neznáma musel být přinejmenším trýznivý. Pádlovali jsme jako šílenci a na jednom hezkém místě rozložili naše nádobíčko. Spal jsem pod takovou plachtou, nevěděli, jak velké ryby tu plavou a těch 100 hektarů vodní plochy se mi zdálo nekonečných. Uměl jsem si udělat jenom jednoduchý návazec, neznal pojmy jako šokový vlasec, olověná šňůra a další vymoženosti, které lov na těžce zarostlých vodách usnadňují. Ale zamiloval jsem si kaprařinu a to asi někdo nahoře vycítil…
Druhý den ráno mám první pomalý záběr. Můj kamarád už měl pár ryb na prutu, ale všechny naděje skončily v nesčetných vázkách. Proto na nic nečekám a sedám do člunu. Bylo mi osmnáct a na takový souboj si budu pamatovat do smrti. Kapr jako zázrakem nezajel do žádného marastu na dně pískovny, ale plynulou rychlosti mě povozil po vodní ploše. Trvalo to snad půl hodiny, než se na hladinu vyhouplo obrovské tělo šupináče. Sednul jsem si do člunu a zalila mě taková vlna adrenalinu, jako když jsem vyhrával atletické závody nebo dřel na tréninku. Byl to neskutečný pocit. Zadosti učinění, obrovská vlna štěstí a odměna za překonání toho všechno.
Když jsem pak panenskou rybu pouštěl zpět do vody, chtělo se mi až brečet.
Na pískovnu jsem se další roky podíval i přes nedostatek času a financí nesčetněkrát, ale bez úspěchu. Nedocílil jsem jediného záběru a dva roky jsem se tam žádnou výpravu nepodniknul. Při studiích na vysoké jsem se rozhodl pro napsání absolventské práce o lovu trofejních kaprů. Jako student publicistiky už jsem sebral víc odvahy a ten rok na výstavě For fishing Tomáše Blažka a ostatní české kaprařské modly oslovil. Požadoval jsem rozhovor do mojí absolventské práce a oni souhlasili. Někteří mi poskytli cenné informace ihned na výstavě, ale za Tomášem jsem jel udělat interview až na jaře toho roku do Kolína.
Byl to poměrně přátelský pokec, na jehož konci jsem odcházel s cennými informacemi a pár balíčky boilie GLM Squid Strawberry a Black Paerl. Hned první den rybolovu se mi roztočila brzda navijáku do neskutečných obrátek, kapr si bral desítky metrů a já tušil, že to je ta správná ryba. Na konci souboje jsem navedl do podběráku dalšího panenského šupináče ze zdejší pískovny a znovu cítil ten nepopsatelný pocit. Opět jsem věděl, že lov kaprů mě naplňuje a že i tohle může být odměna za dva roky, kdy jsem nechytnul ani mřenku.
Moje práce o lovu trofejních kaprů u zkouškové komise prošla a studium jsem úspěšně před několika lety zakončil. Kaprařina mi zachránila život, ukázala mi směr, novou radost a poskytla životně důležitý adrenalin. Užívám si každý moment strávený u vody a „moje“ pískovna bude navždy tou srdcovou vodou. Na spousty věcí po zdravotních zádrhelech teď pohlížím jako na malichernosti. Proto si chvíle u vody užívám na maximum a i když ryby zrovna neberou, tak neznám moc hezčích pohledů než na probouzející se vodu a přírodu kolem ní k životu. Magické chvíle u vody přeju všem opravdovým kaprařům, kteří nemají čas na pomluvy, neřeší blbosti a našli v lovu kaprů takový životní smysl jako já!